Skok v čase

Seděla jsem na jednom nádraží a povídala si s kamarádkou., bylo to roku 2017
Jak tak sedíme, opona času se odhrnula a já byla přenesena do doby, kdy strach a bolest byl realitou každodenního života. Byla válka.
Viděla jsem vagony plný lidí (židů), cítila jsem jejich strachy, starosti a směsici myšlenek... Nastupovali do těch přeplněných vagonu další lidé, a na vše dohlíželi vojáci v německých uniformách. Někdo mi pošeptal do ucha "ten voják je důležitý, dívej se" A já poslechla a o něm vám chci napsat.
Byl tam voják, nevím jaké národnosti, či Němec, nebo jen byl v německé uniformě, není to důležité. Důležitý je člověk, ne jeho národnost!
Byl tam a když jsem ho četla, tak se snažil ULEHČIT těm, kteří nastupovali do vlaků. Měl to v sobě jako jeho životní úkol, pomáhat těm, kteří to potřebovali v tomto čase nejvíce.
Jak to tak sleduji, zatoužila jsem o něm vědět více a tak jsem skočila v čase, ale i v místě a uviděla jsem ho někde, kde dával uvězněným lidem (myslím že to byli koncentrační tábory) chléb a vodu. Dával jim i něco co neumím popsat jinak než jako hřejivé světlo ve studené tmě. Dával jim i naději, i když nevím jak je to myšleno.
Tento muž ve vojenské uniformě dělal přesně to co dělat měl. Přesně to co si naplánovala jeho duše. Dělal přesně to jak to cítil. To je to co jsem měla poznat.
Já osobně se nezajímám o historii, nečtu věci o tom co bylo. Nelákají a nikdy mě nelákali sepsané historie, mám uvnitř v sobě stále něco, jako by to všechno nebylo důležité. Jako by mě to jen omezovalo v té pravdě, kterou mohu poznat. Vždyť vše je o pohledu toho kdo to psal a hlavně je to o tom záměru, proč to psal.
Tento příběh nemá v tomto článku konec, je to otevřené. Každý si v tomto příběhu najde to své. Já jen vím, že další střípky k tomuto příběhu napíši již brzo, přesto to nebude o tomto příběhu. Budou to puzzle do skládanky. Každá puzzle vypovídá svůj příběh a na první pohled k sobě vůbec nepasují, ale když se poskládají, pak teprve můžeme objevit tu hloubku poselství, které k nám chodí.

Neexistují náhody. Každý krok který uděláme, každá myšlenka kterou vyšleme... vše má svůj důvod.

Dnes je rok 2021 a dle mého jsme opět ve válce, jen je to válka informační, válka jiného typu než ta o kterou jsem viděla ve svém vhledu. Dnes mohu napsat to, že mnoho takových lidí, jako byl ten voják dnes je. Mnoho lidí vnímá že má nějaký úkol, není důvod hledat jaký, stačí naslouchat své nitro a ono vás samo povede. 

Znám ženu, která naslouchá své nitro a ta se v této době rozhodla odstěhovat někam, kde je zapotřebí. Ona neví proč se tak rozhodla, jen ví, že to pro ní nebude lehké období, že zde je zapotřebí někomu pomoci, a že je správné vyslyšet své volání. Ani její nejbližší neví důvod, každý má svou představu o tom, proč tato žena dělá to co dělá. A o tom to je. Proč bychom měli vysvětlovat své činy. Jsou-li v souladu s námi, pak jsou to činy lásky. Pokud bychom měli pocit, že bychom měli někomu něco vysvětlovat, pak ve skutečnosti sami nejsme s tím stavem v souznění. Ale pokud ta žena nemá pocit, že by měla napravovat, nebo nějak vyvracet to, co si ostatní o jejím kroku myslí, pak je zde znát hloubku toho co jí převyšuje, její vnitřní moudrost a pochopení.    

Přeji vám všem život v souznění, lásce a harmonii. Vaše EvaS