Tři fáze, kterými procházíme
V životě procházíme třemi fázemi. Ta první fáze se dá nazvat, hra na oběť. Druhá fáze je hra na tvůrce. Nu a třetí fáze je jakési plynutí s proudem nebo následováním vnitřního hlasu.
Jak poznat, že hrajeme hru na oběť? Uvědomit si, zda neobviňujeme druhé či vnější vlivy, a je jedno zda slovem, či jen pocitem. Oběť potřebuje mít viníka, takže je obětí vnějších událostí, okolností či jiných lidí. Pro oběť je charakteristické obviňování, ale také ospravedlňování se. Doprovází to pocit, že věci přicházejí z venčí. Když ze sebe sejmeme odpovědnost, tak je to velmi pohodlné, alespoň na této úrovni myšlení. je zde viník, já jsem oběť, má na koho ukázat nebo na co ukázat prstem a tím se trable snáší lépe.
Když se posuneme, uvědomíme si, že chceme a máme moc měnit to co se nám děje... stáváme se tvůrci. Začneme brát život do svých rukou. Tvůrce začne na sobě pracovat, začne plánovat, usilovat, učit se.. Zkrátka začneme tvořit. Přichází uvědomění, že jen já jsem zodpovědná/ý, za svůj vlastní život. Znamená to vzít opratě a řídit svůj vlastní život. Projít si fází, kdy se budu chviličku honit za hmotnými statky, kdy budu budovat, je úžasná věc. Vyzkoušet si jak funguje zákon přitažlivosti, jak funguje síla myšlenky/emocí, jak se celý vesmír spojí aby mi přinesl to po čem opravdu toužím. Vědět, že já jsem tvůrce, je občerstvující a osvobozující.
Tvoření je velice radostná fáze, která nás dříve nebo později, přestane uspokojovat. Po tom co si budeme plnit své sny jeden za druhým, například si koupíme jedno luxusní auto, druhé, páté... či potom co pojedu na jednu luxusní dovolenou , pátou desátou... dřív nebo později odezní touha po dalším. Vím to, znám to z vlastních prožitků. Pokud totiž chceme tvořit věci a okolnosti, musíme je pronásledovat se vší vášní, s celým srdcem, s vnitřní touhou a celým nasazením. Pokud to člověk dělá polovičatě, pak nenaplní ten pohár úplně, nevydělá tolik kolik by mohl, nedostane vše co by mohl, pak v tomto stavu může zůstat celý život, protože ten pohár nenaplní a on nikdy nepřeteče. Takže nedojde k přesycení. Přesycení je důležitý moment, který nám umožňuje začít hledat další fázi.
Další fáze je inspirace, nechat věci plynout. Je to fáze, kdy přestáváme soudit a hodnotit, přestáváme obdivovat někoho na titulní straně magazínu,... začneme si uvědomovat tu univerzální jednotu, že všechny věci jsou přesně tak, jak mají být a jak chtějí být. Když je bezdomovec bez přístřeší na ulici, tak je to proto, že to tak vesmír, včetně jej samotného chce. Není rozdílu mezi mnou a vesmírem!
Velká svoboda je nestavět se do toho proudu a jenom ho nechat plynout a radovat se z toho. Radovat se z každého okamžiku, projektovat se do přítomnosti a vědět, že ať to bude jakkoliv, tak je to v pořádku. V této fázi člověk tvoří bez fixace na výsledek. Následování vnitřního vedení je fáze, kdy neříkám "chci tento dům do roka", jako ve fázi tvůrce, ale říkám "chci ve správnou chvíli pro mě správný dům" To je rozdíl velmi podstatný.
Vaše EvaS
