Osud, láska, přátelství

Poznala jsem mnoho žen a mužů, kteří v tomto životě nebyli opravdově v té pravé lásce, a v osudě mají napsáno, že ani nepoznají opravdovou lásku. Ano tito lidé, tedy aspoň ty co jsem poznala, znají zamilovanost a staví své partnerství na určitém druhu přátelství. Když jsem s některými mluvila, tak oni neví a ani nemůžou vědět, že neznají opravdovou lásku. Když něco nepoznáme, tak nemůžeme vědět, že tohle je to opravdové.
Na druhou stranu jsem poznala i ty, kteří se dokázali opravdu zaláskovat, kteří prožili tu hlubokou "pravou" lásku vícekrát. Tito lidé když přijdou o svou lásku, navždycky je to poznamená. Nejde to ze svého srdce vymazat, navždy to tam zůstane. Mají-li štěstí a dovolí si znovu prožít to opravdové, pak je vždycky jiné. Opět hlukové a na celý život, přesto jiné. Já sama patřím k těm, co jednu opravdovou prožili a vlastně i po 18-ti letém odloučení ji stále prožívám, neexistuje lék na to zapomenout. Byli jsme oba tak silně propojeny a oba jsme se v tom plácaly více jak 18 let. Až jednou jsme se setkali a tehdy se něco u nás obou stalo, tehdy jsme poznaly, že jsme oba úplně jiní, že jsme oba někdo jiný, že ten druhý už vlastně neexistuje, že to co bylo, nelze uchovávat ani vrátit.  A tehdy jsem cítila, že konečně vnitřní tlak zmizel a já se stala opět volnou. 

A také jsem se jednou před lety dotkla druhého, hlubokého, možná mohu děkovat, že krátkého, přesto opravdového spojení dvou duší. Možná tím jak to bylo jiné než ta první láska, možná tím jak to bylo krátké, tak to nezasáhlo tak do hloubky, aby to bylo tak vnímatelné. Přesto je to ve mně zapsáno a nejde to vymazat. Tehdy jsem poprvé pochopila, že ten druhý nikdy nepozná tento hluboký cit, nejen ke mně, ale v tomto životě k nikomu. A tehdy jsem začala sledovat i skrze mou praxi, jak to vlastně je s tím zamilováním, láskou a osudem. Mimochodem, už od mých 18-ti jsem viděla, že teprve v pozdějším věku budu s tím pravým a ta nejšťastnější. A tak si to občas připomenu. Nojo v 18-ti jsem tomu říkala důchodový věk, ale už si nepamatuji kolik že mi to vlastně bylo v tom mém vhledu a dnes už jsem natolik moudrá, abych neotvírala brány vhledů do mé budoucnosti. A tak nečekám, jen jsem si vědomá, že ještě ten můj ke mně nějak, někdy dorazí. A nebo třeba dnes už stojí vedle mě? Kdo ví. Tu opravdovou lásku nepoznáme hned, může to být zamilování, může to být jen nějaká podoba lásky.... poznat že je to ta jedinečná hluboká, co hory přenáší, to chce čas.

Je opravdu mnoho těch co nepoznají, nemohou tento život poznat opravdovou partnerskou lásku, přesto jsou to lidi, kteří jsou často, když poznají tu druhou polovičku, ve vztahu šťastný. Řídí se často logikou a když mají pevné kořeny, tak si váží toho co mají. Kdežto ti co mají poznat co je to hluboká a opravdová láska, bývají nestálí, tam hluboko uvnitř nich totiž je řídí ta touha, kterou když neumí uchopit, tak stále hledají cosi a někdy si ani neuvědomují, že to co hledají už mají.

Jsou to věci ty naše neuchopené touhy a prográmky. Jooo každý je řízen nějakým svým plánem duše, a většinou když se bavím se svými klienty na tyto témata, to aha, to když jim dojdou souvislosti, proč konají to co konají, to je něco, co naplňuje i mě, protože když by mi někdo tehdy řekl, to co vím dnes, celý můj život by byl jiný. Ne lepší, ale jiný.
Měla jsem mladinkou klientku, kolem 20-ti let, tato klientka už v prvním náhledu byla mi velice podobná, podobná na té duševní úrovni. No a za nějaký čas jsem pochopila, proč mimo jiné ke mně přišla. Ona měla podobné touhy a lákání duše jako já a díky svému náhledu a díky svým zkušenostem, které opravdu byli takové, že by šla stejnou cestou jako já, jsem viděla, že má cesta se minimálně pro toto stala velice cennou, mohla jsem jí ukázat kam jaké rozhodnutí směřuje. Mohla jsem jí nastínit nové možnosti, které neviděla a věřím, že její nové rozhodnutí ji udělá život naplněnější. Však její osud, který se projevuje jako touha jí nemine, jen si předtím stačí vybudovat něco, co by jí potom do naplnění chybělo.
Ano máme volání duše, ale také máme svobodnou vůli. Svobodná vůle existuje, jsme to mi sami kdo ve skutečnosti tvoří naše vlastní životy. Volání duše můžeme slyšet už od mala, takové to neposedné co nás někam volá, přesto někdy máme mnoho času naplnit si před svým osudem to, co pak jednou až uděláme nějaký osudový krok nebudeme moci naplnit.

Važte si toho co zrovna máte, važte si svých nejbližších ať už s nimi prožíváte cokoli, nic není náhoda. A moje rada, nezahazujte partnerství jen kvůli nějakému neuchopenému volání z vašich niter. Může to být jen nepochopené cosi. Pokud toho druhého stále máte rádi, nehledejte to špatné jen proto, že máte pocit že může být něco lepšího. Pokud chcete svůj vztah ukončit, tak jen z vážných důvodů a ten nejlepší důvod je, že už s ním nemůžete být, poznáte to například tak, že ani dotek od toho druhého vám není příjemný, tehdy je vaše odpoutanost hotová a vy s lehkostí můžete jít dál. Znám mnoho těch, kteří opustili svou lásku jen pro nějaké cosi, mysleli si, že na ně čeká něco lepšího a pak pochopili, že to nejlepší opustili z rozmaru, pak teprve si uvědomili, že musí procházet ještě nějaký čas bolest svého srdce, který neslyšeli, který přehlušil nějaký rozmar.

Ať už žijete jakkoli, ať už prožíváte cokoli, buďte šťastný a nezapomínejte na svou sebelásku.

Vaše EvaS