Pravda se kterou jsem dlouho váhala jít ven.

Když jsem byla malá, fakt nevím kolik mi bylo let, odhadem nějak v pubertě, viděla jsem něco. Dlouhá léta jsem si myslela, že to byl sci-fi film, který jsem viděla v TV tak, že jsem se koukala tajně, když rodiče ho sledovali. Jenomže moje rodiče nic takového prý neviděli, ani jim to nic neříká, nepřipomíná.
Proč se dneska k tomu vracím? Před mnoha lety jsem došla k závěru, že jsem to neviděla v TV, ale byla jsem v nějaké jiné dimenzi nebo v jiném čase. Stávalo se mi to a stává se mi to. Chtěla jsem to zahodit za hlavu, ale čím více let mi je, tím více se mi vybavují detaily a mám pocit, že přichází čas mé vidění sdílet. Tehdy jsem si to opravdu myslela, dneska ale vím, že to co nejjednodušeji nasdílím se už dávno děje a že nejde o to co se dělo, ale o následky které teď mají dopad na naší zemi. Tehdy se to dělo mimo naší republiku, v cizině, ale dneska je to všechno přenášeno do naší země, do našich domovů a to ne elektronicky ale napřímo.

Teď jen nasdílím čeho jsem byla svědkem v tom mém dětství a pak třeba dosdílím ty následky a podrobnosti, to ještě uvidím dle situace.
Je to jako bych vám chtěla převyprávět sen (nebyl to sen), který si snažím detailně vybavit. To hlavní se mi vybavuje celé roky samo i s emocemi, ale ty vedlejší věci, ty si musím vybavovat. Dnes to hlavní do mé mysli se vrací stále, protože je to jen začátek velkých puzlí našeho světa, toho, co z pohledu tenkrát, se bude dít a z pohledu dneska, už je zde. Dlouho jako dítě jsem si říkala že to je jen film nějaké sci-fi které jsem viděla. Měla jsem totiž po tomto zážitku potíže, měla jsem obrovský strach, s nikým jsem to nesdílela, byla jsem na to ve hmotě sama, v duchovní úrovni už tenkrát bylo mnoho přírodních kamarádů co mě provázeli. V té době jsem bydlela v paneláku a od tohoto zážitku jsem i do 7-mého patra raději šla pěšky, do výtahu by mě nikdo nedostal. A tak víra že to byl film mě chránila. Později jsem zjistila, že to film nebyl a tak jsem si řekla, že to byla nějaká dimenze či budoucnost mimo tento život, ale opět to bylo jen oddalování pravdy. Už se to asi tenkrát dělo a dnes mám jít s tímto příběhem ven proto, že tentokráte je v tomto šíleném plánu v procesu další krok, který nám všechno přenáší sem do naší zemi do našich domovů a to ne elektronicky, ale skrze ty výsledky z těch lidí co proměňovali tak, že na pohled lidmi zůstali, ale ...
Z čeho mám momentálně největší strach? Asi z toho že jsem nucena konkrétně ukazovat prstem, a ten kdo mě zná, ví, že jsem se vždycky snažila na nikoho neukazovat a vše dávat do všeobecnosti.

Pamatuji si, že jsem se ocitla v nějakém velikém moderním městě, šla jsem do krásné veliké budovy a nastoupila s dalšími lidmi do výtahu. Měla jsem jet někam na horu, nevím přesně ale někam do horního patra. Nejdříve jsme zastavili asi v 2-patře, někdo vystoupil, pak jsme zastavili v dalším patře a opět někdo vystoupil a myslím že někdo nastoupil a pak se to stalo. Místo toho abychom jeli dál do horních pater, tak výtah začal jet dolů. Sice jsme my ve výtahu znervózněly, ale tak co, stát se to může. Jenomže tento dům neměl spodní patra a výtah jel někam do podzemí. Myslím si že bylo skrz výtah částečně vidět a tak jsme viděli neznámé podzemní patra a v kabině začal být znatelný strach a panika. Vím, že to co jsme viděli v podzemních patrech bylo děsivé a neumím si to úplně vybavit, ale něco nás asi teprve čekalo na konci, a o tom chci psát. Vybavuji si dlouhé chodby na kterých čekalo nebezpečí, ostatní lidi byli různě pochytáni a já nějak vyvázla. Asi proto, že jsem tam byla jako pozorovatel, a ne jako jejich cíl. Každopádně jsem se dostala do jakési obrovské jeskyně, bylo to vše hlavně o hnědočervené barvě, všechno kolem bylo hnědočervené. Zem byla, nebo tak vypadala pevná, ale zdi kolem a i strop byl poset něčím, co připomínalo včelí plástve v úlech. V každém tom otvoru se svíjel v obrovských bolestech člověk. Byla to nějaká mimozemská nevím zda to nazvat laboratoří. Ty lidi byli každý ve svém plástu, zavřeni průhlednou blánou a bylo vidět že ten plást je naplněn nějakou tekutinou, v takových co připomínaly včelí plásty, při bližším pohledu to vypadalo jako když Embrio je každý v jiném stádiu svého vývoje.  Vzhledem to byli dospělí lidé, ale v křečích a v nějakém bolestivém procesu jako by si procházeli embrálním procesem.(Mozkem mi to nedává smyl, ale tak to vnímám, možná že běžné Embrio nemá při procesu vyvinuté citové ani emocionální smysli či nervový systém, tito lidé byli dospělý a zdraví jedinci. A přirovnání k Embriu není úplně správné, ale neznám lepší přirovnání k popsání toho procesu) Byla jsem svědkem i toho, jak někoho z těch z výtahu chytili a skrze složitější přípravu ho dali do jednoho toho plástu. Ihned začal bolestivý proces. 

Dneska když vidíme nějaký sci-fi film, tak tam často takovéto obrovské jeskyně s tím co jsem viděla ukazují, že by náhoda? Jen tedy jsem v žádném filmu neviděla to co se tam odehrávalo. 
Viděla jsem toho mnohem více, ale přiznávám se, že nechci si vybavit vše, dovolila jsem si vzpomenout jen na to důležité co mám sdílet. 

Proč jsem přesvědčena svými průvodci to dnes sdílet? Proč mi říkají že "JE POMALU ČAS" ? Tohle jak jsem psala se dělo kdysi, ale dnes tito lidé z těch plástů jsou vpouštěni do všech vybraných zemí na naší planetě a já vidím hlavně Evropu a Českou zem. Jsou zde mezi námi, jsou v naší zemi v našich rodinách. 

Nechci vyvolávat nesnášenlivost ani paniku. Ale byla jsem vyvolená toto vidět jako dítě a celý život s tím pracovat. Nejsem žádný velký řečník, nejsem ani veliký bojovník. Přesto jsem ta, co to má sdílet. Věřím že jen jedna z mnoha.
To co zde píšu je jen jeden dílek z celku. A není pro mě lehké to sdílet, musela jsem si projít osobní bouří abych byla schopna napsat aspoň toto a nějaké bouře mě ještě čekají, protože nejsem oběť, ale ani se necítím být nějak vyvolená či bojovník za něco. Jsem kdo jsem. Vím že z vašeho pohledu to mé sdílení není tak veliké, ale znám souvislosti, provázanosti s děním skrze čas a proto pro mě samotnou to velké je.

Vše co se děje, je v nějakém plánu. Zůstaňte tvůrci svých životů, přesto nepopírejte to v čem žijeme, z nějakého důvodu tu všichni jsme. Důležité pro každého jedince je naslouchat sami sobě a dělat kroky které se po nich chce. To nejtěžší teprve pro lidstvo přijde. Ne vše co je nejtěžší, prožíváme skrze hmotu, občas si člověk myslí, že je ve hmotě klid a ona ta bouře a to důležité se děje na jiné, jemnější úrovni lidstva. A obráceně. Jsme v době obrovských změn a proměn. A kdy bude konec? Mě bylo řečeno, že NÁVRAT PLANETY ZEMĚ DO PŘIROZENÉHO OBĚHU  BUDE V ROCE 2037. A kdy bude nejtěžší rok pro lidstvo? V roce 2028, ale co to bude, až někdy příště. 

A co máte dělat jako jedinci? To špatné jedinec nezmění tím, že to bude prožívat. Ale být bdělý, opatrný a eliminovat to zlé ve svém životě. Těšit se z toho krásného, žít jak nejlépe člověk dovede, dělat sobě a svým nejbližším radost. Žijeme v zajímavé době ne proto, abychom jí prožívali, ale abychom se naučili být vděčný, vnímavý k lásce a bez tolerance k temnotě ve vlastním životě. Upevňujte ve svých životech lásku, radost a krásu. Nevědomost a hloupost se nevyplácí, přesto řešení neřešitelného ubírá sílu, a tam kam jde pozornost, tak to zaléváme a to sílí. Na to nezapomínejte. 

Dodatek, který souvisím se vším. Už i vědci dokázali, že 5% vnímáme ze sebe a svého okolí, a 95% nevnímáme vědomě, ale podvědomě, takže nevědomě. 

Vaše EvaS